Názor na současnost
Rozhovor s Lenkou Procházkovou :
Názory na současnost
(disidentky a chartistky, spisovatelky Lenky Procházkové)
To by měla být povinná četba na školách všech stupňů.
Lenka Procházková :
„interview, Parlamentní listy“
Co jiného by to bylo než taktika. Ať už ten plán o fingovaném zabití studenta Šmída vymyslel kdokoliv, zaúčinkovalo to. Číše trpělivosti přetekla. Ale nebyl to dobrý základní kámen změny, ani nadějná prognóza do budoucnosti. Masaryk říkal, že státy se udržují na ideálech, na kterých vznikly. Pokud něco vzniklo na podvodu, tak to nemůže mít pevné nohy. ... (Havel se) stal jen okrasnou etiketou na vypité láhvi. .... Zrovna ode mě to asi zní divně, ale musím říct, že život v normalizaci nebyl tak šedivý, stísněný a uniformní, jak se dnes píše v učebnicích. Byl v něm prostor pro soudržnost a lidskou slušnost. (...) Lidem, kteří v dětství či mládí prožili Mnichov a pak válku, nelze vyčítat, že po osvobození vstupovali do KSČ, protože cítili vděčnost k vojákům Rudé armády, kterých u nás padlo víc než sto třicet tisíc. Proto v roce 1946 dostali v Čechách komunisté tolik hlasů. Komunismus byl v té poválečné době opravdu vnímán jako nadějný směr plný energie. (...) Občas jsem zvaná na přednášky, a tak vím, že ani mnozí vysokoškoláci dnes neznají základní fakta z novodobých dějin své země, natož z dějin světových. Komunistické školství sice taky přechylovalo dějiny k obrazu svému, ale kam se hrabalo na dnešní mystifikátory. Když jsem koncem šedesátých let dospívala, patřilo naše školství k nejlepším na světě a umění bylo taky na vrcholu. Dnes se filmy z této zlaté éry pouštějí v televizi v noci, aby se těch pár bdících pamětníků nažralo a stádo spících zůstalo nedotčeno srovnáváním. Říká se, že malý národ může být velký jen svou kulturou a vzdělaností. Pokud na tuto tradici zapomene, jakým tmelem bude držet pohromadě? Televizními seriály? Připadá mi, že už zase žijeme v kleci přikryté hadrem. Naštěstí i dnes mnozí, a je jich čím dál víc, hledají škvíry v té celtě. Těmi škvírami je internet. (...) Nedávno jsem v nějakém článku na internetu četla věštbu, že česká státnost po sto letech skončí. Opravdu se zdá, že vývoj k tomu směřuje. Rozdělení republiky byl první krok. Předávání majetků a půdy církvi a šlechtě, které je popřením smyslu Masarykovy pozemkové reformy, už proběhlo. Samostatná zahraniční politika neexistuje, pouze prezident se snaží něco dělat. Pro národní zájmy. A média ho za to cupují. Devastace školství pokračuje. O průmyslu, zemědělství, zdravotnictví a sociální politice už ani nebudu mluvit. Co ještě zbývá k dovršení? Zrušit Benešovy dekrety a uzavřít konkordát s Vatikánem... . Na toto sepětí minulosti a přítomnosti s budoucností je dnes embargo. Chováme se, jako bychom žili v bez času. A zatím se čas nachyluje. Obranné mechanismy, mezi které patří například instinkt, pozvolna mizí, když jsou atakovány nepřetržitým proudem informací. Většina těch informací má jepičí životnost a nulovou výpovědní hodnotu. Přesto si namlouváme, že jsme in. Náš mozek je ale stvořen pro jiné programy, než je vnější masáž. (...) Většina lidí si v roce 1989 nepředstavovala, že změna režimu se zvrhne do kapitalismu, který notabene nedodržuje ani vlastní pravidla. Mnozí doufali, že navážeme na ideály obrodného procesu. Že bude svoboda tisku, že se otevřou možnosti drobného podnikání a soukromého zemědělství, ale že velké podniky zůstanou státu. Jistě si nepředstavovali, že prodáme i vodu zahraničním firmám a že část polí a lesů věnujeme církvi. Možná, kdyby se v prosinci 1989 stal prezidentem Dubček, mohla ta naděje a semknutí mít delší trvání. Tím by se zpomalil a snad ani neprosadil ahistorický návrat ke kapitalismu. Republika by se asi nerozpadla. Jenže Dubček se kandidatury vzdal na naléhání Havla. Bylo mu totiž vysvětleno, že pouze osobnost Havla může být zárukou, že se stát udrží celistvý. (...) Dubček se nesměl stát ani prezidentem Slovenska. Byl symbolem něčeho, co mělo být pohřbeno, protože mocní tohoto světa měli jiné plány. Jakou roli v těch plánech sehrál Havel, můžeme pouze odhadovat. Z jeho skutků je ale zřejmé, že se necítil být hercem, ale tvůrcem. Myslím, že tato iluze mu vydržela až do smrti. Jako spisovatelce mi Dubčekova postava připadá tragičtější. (...) Máme, co jsme nechtěli. Žijeme ze dne na den a ve strachu, co bude zítra. A zítra může být i válka. Ekonomové se obávají, že je neodvratná. Zbrojařské koncerny v to doufají. Tentokrát už Rusko ale nebude Evropu zachraňovat.
!!!!! Tak se probuďme, je za minutu dvanáct!!!!!
ZDROJ:
Klaus připravil důchodce o 333 miliard
Psal se rok 1993. Tehdejší ministr financí Václav Klaus – později prezident republiky (v neblahé paměti) přišel na „geniální“ nápad. Dlouho mu ležel v žaludku fakt, že existoval důchodový fond v celkové výši přes 330 miliard korun – tedy fond pro důchody lidí, kteří celý život pracovali a poctivě si tyto peníze ve státní kase nastřádali, aby na stará kolena měli z čeho žít. To bychom neznali Klause, kdybychom si mysleli, že to nechá jen tak být. Kdepak!
Klaus tento důchodový fond zrušil spojením se státním rozpočtem. Peníze pro důchodce, naráz – jako mávnutím kouzelným proutkem, zmizely…A cesta k jejich vytunelování byla otevřena… Už tu byla rezerva pro různé pokoutníky-lobisty, hochštaplery, tuneláře, tedy budoucí miliardáře tuzemské i zahraniční provenience!
(A také pro „nepřizpůsobivé…“)
Milí (nejen) důchodci, když se zahledíme na to, co se děje od doby hadrového puče, vidíme jen stálé zhoršování životních podmínek nás lidí – a naopak stálé zvýhodňování zbohatlické galérky.
A vládnoucí pravicová chunta se už ani nesnaží mluvit o nějakém zlepšení, prostě jen útočí na levicová hnutí, zejména komunisty, „že prý za všechno mohou oni“. Přitom za minulého režimu sice nebylo nic moc, ale všichni lidé měli životní jistoty – prostě všem nám bylo nesrovnatelně lépe, i když jsme nebyli v KSČ! A všechno se pro běžné lidi stále zlepšovalo, zatímco teď se vše stále zhoršuje!
Vládní chunta si teď vzala na paškál důchodce a chce z nich vymačkat ještě to málo, co jim zbylo. Snižuje valorizaci důchodů, i když všechno se nehorázně zdražuje. Stejně dopadli i invalidé. Z původního měsíčního příspěvku 2 000.- teď na 3. stupeň invalidity dostávají postižení jen 800.- Kč, což je tedy hodně velké ožebračení…
Dejte tyto peníze do důchodového fondu a dalších fondů pro sociální účely!
Nezapomeň přeposlat!!! Ty ročníky 1989 a výše si to nepamatují, ve školách jim vymazávali mozky. VŠEM...VŠEM...VŠEM děkujeme.!!!
Stál jsem na Albertově a cítil jsem smrad.
Pravděpodobně mi bude také udělena červená karta, ale já tam byl a tak jsem to cítil a vnímal.
Je prakticky jedno, kdo rozdával červené karty demonstrantům, protože nakonec to bylo jedno i jim samotným. Pouze si poslušně vzali kartu a s nadutou hrudí získali pocit demokratického bijce. Neměli potřebu zjišťovat, kdo, proč a za co je vyrobil a zorganizoval rozdávání těchto karet. Údajně to nevěděli ani takový, jako pan Kocáb. Důležité, že se s nimi pěkně mávalo, někdo to organizoval a mohlo se křičet na prezidenta. Je jedno, jestli je tiskl neznámý kytarista Přikryl, nebo umělecká inteligence v kavárně, či kluci z TOP 09, nebo přímo us embassy. Je to jedno, protože hlavní organizátor je jasný, jako je jasný i důvod.
Co není jedno, to je absolutní morální úpadek těch, kteří především na Albertově znevážili památku studentů. A hlavně pak studentů z roku 1939, kteří byli popraveni, odvezeni do koncentračních táborů a na jejich počest byla také odhalena pamětní deska. Jednalo se o pietní akt, který byl naprosto zneuctěn. Stál jsem tam jak zmrazený a nechápal. Možná ani ne tisícovka lidí, tam před prezidenty pěti států pískala a řvala. Kde v tu chvíli byli studenti a lidé vzpomínající na čest jejich předchůdců? Tisícovka lidí reprezentovala úroveň našeho národa před pěti hlavami států a vytvořila další obraz naší společnosti ve světových médiích. Ne prezident Zeman, ale tato skupinka rowdies, podporovaná pražskou kavárnou, umělci a veřejnoprávní televizí, nám udělala ostudu po celém světě. V tu chvíli jsem si nedovedl představit, že v té skupině lidí stojí příbuzní zavražděných studentů a co se v nich musí odehrávat. Znevážili jsme všechno a pomalu se můžeme chystat na možnou oslavu fašismu.
Celá tahle hra měla a má jediný význam. Odvrátit pozornost lidí od podstaty problémů. Čím dál větší část společnosti je nespokojená se stavem naší země. Hodně lidí se chystalo vyjádřit nesouhlas s vývojem politiky za posledních 25 let a hodně lidí chtělo říct, že už vědí, že šlo především o podvod na ně samé. Hodně těchto lidí nakonec skončilo v davu mezi červenými kartami a snad aniž by si to uvědomovali, tak pouze posloužili politické machinaci.
Kráčeli jsme ve dvou z Hradčanského náměstí a proti nám se hrnul průvod tisíců lidí. Lidí s plackami knížete, lidí s ukrajinskými vlajkami, lidí s transparenty na podporu Tibetu a lidí s červenými kartami. Nikde jsem nezahlédl jediný transparent na podporu našich českých spoluobčanů, kterým systém zlikvidoval životy, nikde jsem neviděl jediný transparent proti likvidačnímu bankovnímu systému, nikde jsem neviděl solidaritu a chuť něco napravit. Viděl jsem jen fotbalové fanoušky, kterým někdo zorganizoval možnost vyžití. Bylo mě smutno, bylo mě zle a šel jsem proti nim. Styděl bych se jít v tom davu. A pokud si někdo z těch lidí myslí, že by s nimi v čele kráčel Karel Kryl, tak já si to rozhodně nemyslím.
Naopak kousek před vstupní branou k hradu, kde probíhala demonstrace za referendum a práva nás občanů, tak postávalo pár zdecimovaných lidí, které bránil kordón policistů, před demokratickým lynčováním procházejícího davu červených karet. Hlavního organizátora této akce zatkla policie už v ranních hodinách za jakýsi přečin v minulosti. Jaká to náhoda, demokracie naše. Zatím co vrhači potravin na hlavy států, mohli beztrestně pokračovat ve svém dovádění.
Je čas začít myslet. Máme tu oficiálně 600 tisíc nezaměstnaných, 1,5 miliónu lidí na hranici chudoby a tisíce bezdomovců. Převážná většina rodin žije na dluh a každý měsíc jim hrozí, že skončí na dně. Přesto jsme ke všemu slepý a necháváme se opít rohlíkem kavárny naší rádoby inteligence, či vládní koblihou, neustále slibující lepší zítřky. Necháváme se řídit od lidí, kteří nám vzali, co mohli a nyní nám kážou o duchovnu a morálce. Nepochopili jsme, že jde o nás, o lidi. Nechali jsme se opět jen zatáhnout do politické hry, na jejímž konci může být Český Majdan, v lepším případě jen další úpadek toho, co zbylo.
Jen ten kdo ví, co je to solidarita, dokáže vidět a pomoci druhému, jen ten se nemusí bát zítřků. Jen ten, kdo přes své statky a svůj morální úpadek nevidí za práh svého domu, jen ten má důvod mít strach, co bude zítra.
Dokud lidé budou přemýšlet jako tento systém, dokud se nechají ovládat řízenými médii a mocí peněz, tak je nakonec ten systém dostane ke dnu, protože je to neodvratitelné. Je to neodvratitelné, protože je to tak postavené. Systému nejde o lidi, ale jen o peníze. Systém má čím dál větší nároky a tím i větší potřebu peněz. Systém čím dál více bere a čím dál méně dává. To vše jen pro skupinu manipulátorů a bankovní smečce nenasytných psů. Peníze se stále více jednostranně přelévají k této skupině mocných a všude jinde čím dál více chybí. Posloucháme blahořečené výklady od jakési inteligence, která nemá ponětí, co jsou to existenční problémy, která neřeší, že v republice pracující bojují o svých 12 tisíc za tři směny těžké práce. Oni ovšem žijí z peněz té těžké práce druhých a z jejich peněz pak u láhve champagne tisknou červené karty.
Tento systém se zbortí tak jako tak. Jednoho dne totiž už nebude od koho brát. Na nás je, jak moc se necháme dále manipulovat a jak dalece to necháme zajít. Jak dlouho budeme čekat a o co víc nás to pak bude bolet.
(Demokracie začíná tam, kde končí signál České televize)
Blog Tomáš Groh
Závěrem je nutno se zeptat : „Máme ještě vůbec inteligenci“ ????????????????
Samozřejmě,že tu stávající i tu budoucí!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!
Chceme býti otroky v našem vlastním státě – máme národní hrdost???????????
